věda

Vědci popsali nový druh žáby Pristimantis milpe, nazvaný milpská dešťová žába, který byl po desítky let nesprávně řazen k jinému druhu. Omyl odhalilo nové zkoumání historického typového exempláře z roku 1902 uloženého v londýnském Přírodovědném muzeu. Terénní výpravy, srovnání vzorků a testy DNA potvrdily, že běžně pozorovaná populace představuje samostatný druh. Žába žije v deštných lesích Ekvádoru a jižní Kolumbie, ale objevuje se i na banánových plantážích a v městských parcích. Případ podle autorů ukazuje, že i nápadné a hojné druhy mohou zůstávat taxonomicky nerozpoznané.

Tým z Southern Illinois University vyvinul systém µBites, který dokáže přeměnit PET plasty a zemědělský odpad na suroviny pro výrobu potravin. Materiál se při vysoké teplotě a tlaku rozloží na uhlíkatou směs, již následně zpracují upravené kvasinky na proteiny, tuky, vitaminy, barviva a aromata. Těsto se vytiskne ve 3D tiskárně a upeče v mikrovlnné troubě. Sušenky dosud neprošly ochutnávkou lidmi; vědci nejprve ověřují zdravotní nezávadnost a připravují testy trávení. Technologie by mohla sloužit v odlehlých oblastech, při katastrofách, v ponorkách nebo při budoucích vesmírných misích.

Nová studie založená na rozhovorech s 15 vědeckými novináři z Iberské Ameriky ukazuje, že investigativní práce může vést ke změnám pravidel, přiznání pochybení, protestům i větší transparentnosti. Reportéři se zabývali například sexuálním obtěžováním ve výzkumných institucích, vlivem tabákových a farmaceutických firem či manipulacemi s akademickými afiliacemi. Jejich práci však komplikují nedostatek financí a času, politické zásahy, nepřátelství vědců, psychická zátěž i cenzura. Autoři zdůrazňují potřebu odborného vzdělávání novinářů, stabilnější podpory redakcí a širšího zpřístupňování vědeckých dat. Zároveň upozorňují, že odhalování chyb musí být dobře vysvětlené a zasazené do souvislostí, aby neposilovalo protvědecké postoje.

Přehled vědeckých novinek upozorňuje na analýzu více než 500 profesí, podle níž mají palubní průvodčí a následně piloti nejvyšší podíl úmrtí na nádory spojované s radiací. Příčinou má být silnější kosmické záření ve výšce, kde atmosféra chrání méně než na zemi. Astronomové zároveň pozorovali hvězdu S301, která při oběhu kolem černé díry Sagittarius A* dosahuje více než 25 000 kilometrů za sekundu a může pomoci testovat Einsteinovu teorii relativity. Studie také spojuje každodenní konzumaci slazených nápojů s vyšším rizikem rakoviny žaludku. Další zprávy se věnují medúzám, které opět vyřadily část francouzské jaderné elektrárny, organoidům schopným sledovat plynutí času a technickým překážkám využití vodíku v plynových turbínách.

Vědci v indickém kratonu Singhbhum objevili vrstvy uhlíkatého rohovce, které podle souboru chemických a strukturních znaků představují pozůstatky dávných mikrobiálních rohoží. Stáří materiálu určili přímo pomocí uran-olovnatého datování zirkonů uložených ve stejné hornině na 3,497 miliardy let s odchylkou asi pět milionů let. Izotopové složení uhlíku i jemné střídání uhlíkatých a křemičitých vrstev podporují biologický původ nálezu. Nejde o nejstarší navrhovaný důkaz života, ale o mimořádně silné spojení biologických stop s přesným radiometrickým datováním. Nález ukazuje, že mikroorganismy prosperovaly v tehdy vulkanicky aktivním, na kyslík chudém prostředí.

Vědci vytvořili mozkové organoidy ze stemových buněk, které v laboratorních podmínkách přežívaly a vyvíjely se téměř šest let. Analýzy ukázaly, že jejich buněčné zrání se v řadě znaků podobá vývoji lidského mozku po narození, včetně vzniku astrocytů a oligodendrocytů. Buňky si podle experimentů uchovávají vnitřní záznam své vývojové historie: po rozebrání a opětovném spojení vytvářely potomstvo odpovídající svému původnímu stáří. Aktivní elektrická činnost neuronů navíc pomohla prodloužit jejich přežívání v kultuře. Model může usnadnit výzkum dosud obtížně dostupných fází zrání lidského mozku.

Studie publikovaná v Nature Human Behaviour naznačuje, že soustředění na podrážděné místo na kůži může pomoci tlumit a rychleji ukončit mírnou zánětlivou reakci. Při histaminovém kožním testu měli dobrovolníci při věnování pozornosti pocitům menší otok i zarudnutí než ve chvíli, kdy byli rozptylováni videi nebo jiným úkolem. Většina účastníků vykázala při rozptýlení silnější reakci, v průměru asi jedenapůlkrát větší. Autoři předpokládají, že pozornost zlepšuje mozkové vyhodnocení tělesného signálu a může zapojovat nervové mechanismy spojené s regulací zánětu. Výzkum se však týkal jen 57 zdravých lidí a krátkodobé kožní reakce, takže z něj nelze vyvozovat účinnost pro léčbu infekcí, autoimunitních nemocí ani chronických zánětů.

Vědci pomocí optických pinzet rozkmitávali laserem drobné ušní kaménky, otolity, v larvách zebřiček. Tato mechanická stimulace aktivovala oblasti mozku spojené se sluchem a zvýšila tep přibližně z 2 na 2,7 úderu za sekundu. Změnami frekvence, amplitudy a načasování pohybu dokázal tým napodobit vlastnosti hudebních podnětů. U ryb s léky vyvolanými poruchami rytmu stimulace v některých případech tep upravila či obnovila souhru srdečních komor. Autoři zdůrazňují, že jde o raný důkaz principu; mechanismus účinku i použitelnost u větších živočichů zatím nejsou jasné.

Tradiční přepočet jednoho psího roku na sedm lidských let nevystihuje skutečné biologické stárnutí psů. Studie z roku 2020 porovnala změny metylace DNA u 104 labradorských retrívrů s údaji od 320 lidí a vytvořila epigenetický model věku. Podle vzorce lidský věk = 16 × ln(věk psa) + 31 odpovídá roční pes zhruba 31letému člověku, dvouletý 42letému a dvanáctiletý 71letému. Psi stárnou biologicky velmi rychle hlavně v raném věku, poté se tempo zpomaluje. Závěry se zatím týkají pouze labradorů, takže u jiných plemen mohou být přepočty odlišné. Výzkum také naznačuje, že stárnutí savců souvisí s vývojovými procesy a psi mohou pomoci studovat stárnutí lidí.

Nová studie naznačuje, že pět největších hromadných vymírání v posledních 539 milionech let provázely prudké přechody mezi odlišnými klimatickými režimy a kolísání chemie oceánů. Vědci sledovali izotopy kyslíku a uhlíku a vytvořili index zranitelnosti biosféry, který kombinuje míru vzniku a zániku druhů s celkovou biodiverzitou. Nejvyšší zranitelnost se objevovala zejména při přechodu mezi dlouhými klimatickými obdobími, kdy se život stával citlivějším i na další katastrofy, například dopad planetky. Teplejší éry obecně souvisely s vyšší základní zranitelností biosféry. Autoři zdůrazňují, že jde o historickou analýzu, nikoli předpověď současného vývoje; kenozoikum podle nich vykazuje relativně nízkou přirozenou zranitelnost, přesto mohou lidské vlivy a geofyzikální otřesy zásadně ovlivnit život na Zemi.