stárnutí

Studie vědců z Univerzity Johnse Hopkinse spojila nižší minerální hustotu obratlů s rychlejším úbytkem kognitivních funkcí a změnami bílé hmoty mozku. Analýza zahrnula 715 lidí, kteří podstoupili vyšetření CT hrudníku, testy paměti a myšlení i následné mozkové skeny. Nižší hustota kostí byla spojena s větším výskytem známek poškození mozkové tkáně a horšími výsledky v oblastech pozornosti, pracovní paměti a plánování. Výzkum neprokazuje, že slabší kosti kognitivní úpadek způsobují; obě potíže mohou mít společné metabolické příčiny, například inzulinovou rezistenci či hormonální změny. Autoři upozorňují, že data z běžných CT vyšetření by jednou mohla pomoci odhalovat osoby se zvýšeným rizikem zhoršování kognice.

Studie na myších a omezených lidských vzorcích naznačuje, že biologický věk transplantovaného srdce se může přizpůsobovat věku těla příjemce. Starší srdce v mladších organismech vykazovala známky omlazení, zatímco mladší srdce ve starších tělech stárla rychleji podle epigenetických ukazatelů. U 11 pacientů byly biologické znaky srdce spojeny více s věkem příjemce než dárce; podobný vztah se objevil i v údajích o funkci srdce a fyzické výkonnosti. Výzkum zatím není recenzovaný a neprokazuje, zda tyto změny zlepšují dlouhodobé výsledky transplantací. Pokud se závěry potvrdí, mohl by se rozšířit okruh využitelných srdcí od starších dárců.

Výzkumníci z Arizonské univerzity navrhují, že změny paměti ve stáří nemusí být jen důsledkem úpadku mozku. S věkem obvykle slábne epizodická paměť pro konkrétní události a detaily, zatímco roste význam sémantické paměti založené na obecných znalostech. Autoři tento posun vykládají jako možné přerozdělení zdrojů a adaptaci na předávání zkušeností či orientaci v sociálních vztazích. Opírají se o dřívější poznatky z výzkumu lidí i zvířat, nová data však jejich práce nepřináší. Hypotéza by mohla pomoci lépe odlišit přirozené stárnutí od změn souvisejících například s Alzheimerovou chorobou.

Studie jihokorejských vědců naznačuje, že snímek očního pozadí by mohl neinvazivně odhadovat biologický věk člověka. Model vycvičený na téměř 30 tisících snímků sítnice určoval skutečný věk s průměrnou odchylkou 2,5 až 2,7 roku. Vyšší odhadovaný věk sítnice souvisel například s cukrovkou, kouřením, věkem podmíněnou makulární degenerací a šedým zákalem. Autoři upozorňují, že metoda zatím není dostatečně ověřena pro posuzování jednotlivců a lépe se hodí pro sledování trendů v populaci. V budoucnu by mohla při běžných očních vyšetřeních pomáhat vytipovat pacienty pro další zdravotní kontrolu.

Studie sledující více než 6 000 Korejců ve věku od 45 let zjistila, že lidé, jimž se během let zhoršovala schopnost zvládat každodenní úkoly, měli zhruba dvojnásobné riziko úmrtí. Šlo například o nakupování, přípravu jídla, hospodaření s penězi či užívání léků. U osob s narůstajícími obtížemi se častěji objevovaly depresivní příznaky, které podle statistického odhadu vysvětlovaly asi 16 procent této souvislosti. Výzkum je observační, a neprokazuje proto příčinu ani to, že pomoc s těmito činnostmi nebo léčba deprese riziko sníží. Autoři upozorňují, že nové potíže v běžném fungování mohou být podnětem k hledání zdravotních, praktických či psychických příčin.

Malá francouzská studie zjistila, že lidé nad 55 let, kteří se nejméně 30 let pravidelně věnovali aerobnímu pohybu, měli vyšší takzvanou vitalitní kapacitu než neaktivní vrstevníci. Nejvýraznější rozdíly se projevily ve variabilitě srdeční frekvence a v klidové saturaci krve kyslíkem. Naopak síla svalů, plicní funkce, zánětlivé ukazatele ani subjektivně vnímané zdraví imunity se mezi skupinami jasně nelišily. Výzkum zahrnul pouze 39 zdravých lidí a jeho průřezová povaha neumožňuje prokázat, že lepší ukazatele způsobil právě pohyb. Autoři proto upozorňují, že výsledky je nutné ověřit ve větších a dlouhodobých studiích.

Studie se 104 Australany ve věku 65 až 75 let ukázala, že čtyři týdny řízeného stravování mohou výrazně změnit biomarkery používané k odhadu biologického věku. Největší zlepšení, odpovídající zhruba 3,5 až 4,1 roku oproti kontrolní skupině, nastalo u jídelníčku s nižším obsahem tuku a vyšším podílem sacharidů z převážně minimálně zpracovaných potravin. Neznamená to však, že lidé skutečně omládli o několik let; změny mohly odrážet rychlou reakci krevního tlaku, cholesterolu, cukru, inzulinu či zánětu. Výzkum byl krátký a zahrnoval malou skupinu relativně zdravých osob, proto neprokazuje zpomalení stárnutí ani delší život. K ověření dlouhodobých účinků na nemoci spojené s věkem jsou nutné další studie.

Analýza vzorků od pacientů s idiopatickou plicní fibrózou naznačila, že lék rentosertib může upravit bílkovinné profily krve směrem odpovídajícím nižšímu biologickému věku. Šest různých výpočetních modelů zaznamenalo shodný směr změny, nejvýrazněji po čtyřech týdnech léčby. Studie se opírala o 42 účastníků původní klinické zkoušky a trvala 12 týdnů. Není však jasné, zda šlo o skutečné ovlivnění stárnutí, nebo především o důsledek zlepšení závažného plicního onemocnění. Výsledky proto nedokazují omlazení ani delší život a vyžadují ověření ve větších a delších studiích.

Studie Stanfordovy univerzity ukázala, že stárnutí orgánů u myší může souviset se zhoršeným odstraňováním zestárlých neutrofilů, tedy bílých krvinek. Klíčovou roli hrají tkáňové makrofágy, které s věkem hůře čistí tyto buňky a tím podporují chronický zánět. Omezení signalizace receptoru EP2 pomocí léků či genetické úpravy obnovilo část jejich funkcí. Starší myši pak vykazovaly příznivější zánětlivé ukazatele, lepší paměť, svalovou kondici i srdeční funkci. Podobné vzorce byly nalezeny v dříve publikovaných datech z lidských jater a srdce, výsledky však zatím nepředstavují ověřenou léčbu pro lidi. Selektivní lék blokující EP2 dosud není schválen.

Výzkumníci upozorňují, že nižší údaj biologického věku sám o sobě ještě nedokazuje skutečné omlazení organismu. Za přesvědčivý výsledek považují souběh mladších molekulárních ukazatelů se zlepšením svalové síly, pohyblivosti, kognice či imunity. Změny by navíc měly přetrvat po ukončení léčby a potvrdit je různé nezávislé metody měření. Biologické hodiny jsou zatím cenným výzkumným nástrojem, jejich význam pro jednotlivce však není dostatečně ověřen. Autoři také rozlišují mezi zpomalením stárnutí a jeho obrácením, které nelze chápat jako návrat času zpět.