mozek

Studie nizozemských vědců naznačuje, že nezvyklé tělesné prožitky včetně pocitu opuštění vlastního těla souvisejí s prolínáním spánku a bdělosti. Výzkumníci sledovali EEG aktivitu 35 lidí se zkušeností s lucidním sněním či meditací; 20 z nich popsalo celkem 36 podobných epizod. Objevovaly se při meditaci, usínání, REM i non-REM spánku a při krátkém probouzení. Během těchto stavů u účastníků klesala pomalá mozková aktivita a rostla rychlá aktivita, zejména v oblastech spojených se zpracováním smyslů a vnímáním vlastního těla. Autoři soudí, že nejde o jev vázaný na jedinou fázi spánku, ale o stav rozostřených hranic mezi spánkem a bděním.

Analýza 40 souborů dat až s 2 175 účastníky zkoumala, zda mozková aktivita při přehodnocování nepříjemných situací ukazuje, jak účinně lidé regulují emoce. Aktivita v prefrontální kůře, která se při této strategii běžně zapojuje, nesouvisela očekávaným způsobem s mírou subjektivní úlevy ani s dalšími ukazateli úspěšné regulace emocí. Lidé s větší úlevou sice vykazovali o něco silnější pokles aktivity amygdaly, vztah byl však velmi slabý. Dotazníky o častém používání této strategie v běžném životě se s laboratorními výsledky významně nepropojily. Studie upozorňuje, že samotný snímek aktivity určité mozkové oblasti nestačí k posouzení schopnosti člověka zvládat emoce; důležitý může být osobní význam situace i souhra mezi mozkovými oblastmi.

Studie švédských vědců naznačuje, že delší reprodukční období a užívání hormonální léčby v menopauze mohou souviset s menším poškozením drobných cév v mozku žen ve vyšším věku. Výzkum sledoval 352 zdravých žen narozených v roce 1944 a hodnotil jejich mozky pomocí magnetické rezonance v 70 letech. Každý další rok reprodukčního období byl spojen přibližně s o osm procent nižší pravděpodobností výskytu více známek onemocnění malých cév. Výraznější roli než časnější první menstruace měl pozdější nástup menopauzy. U nositelek genetické varianty APOE-ε4 byla hormonální léčba spojena také s větší tloušťkou některých oblastí mozkové kůry. Jde však o observační studii, která nedokazuje příčinný vztah a nepředstavuje důvod k nasazení hormonální léčby jako prevence demence.

Neurovědci Marshall Devor a Mark Baron navrhují, že základní subjektivní prožívání nemusí vznikat především v mozkové kůře, jak se tradičně předpokládá. Podle jejich hypotézy by klíčovou roli mohl mít evolučně starý mozkový kmen, zatímco kůra hlavně zpracovává smyslové informace, vzpomínky a složitější interpretace světa. Autoři poukazují mimo jiné na bolest, pro niž není v kůře vymezeno jedno specializované centrum a jejíž prožitek se při stimulaci kůry obtížně vyvolává. Argumentují také případy těžkého poškození či absence mozkové kůry, kdy lidé nebo zvířata mohou vykazovat chování naznačující určitou míru vnímání. Hypotéza zatím vědomí nedokazuje, ale mohla by znamenat, že jeho základní formy jsou mezi obratlovci rozšířenější, než se dosud soudilo.

Výzkum s funkční magnetickou rezonancí naznačuje, že mozek může při třídění emocí využívat systém podobný hexagonální mřížce známé z prostorové navigace. V experimentu s 18 lidmi vědci zaznamenali ve ventromediální prefrontální kůře šestinásobně symetrický vzorec aktivity při hodnocení proměn emocionálních podnětů. Tento jev se objevil jak u výrazů obličeje, tak u psaných vět, což ukazuje spíše na kódování vztahů mezi emocemi než na pouhou reakci na typ podnětu. Studie také spojila mozkovou aktivitu se vzdáleností mezi emocemi na mapě příjemnosti a míry vzrušení. Kvůli malému vzorku bude nutné výsledky ověřit ve větších studiích.

Studie na mladých myších samicích zjistila, že pět týdnů stravy s vysokým podílem tuku souviselo se silnějším dlouhodobým posilováním nervových spojů v hipokampu. Myši na této dietě také při změně úkolu méně často vyhledávaly původní místo s vodou, což může naznačovat snazší opouštění nefunkční naučené strategie. Současně více přibíraly na váze a vykazovaly změny hormonů leptinu a adiponektinu, bez rozdílů ve sledovaných zánětlivých markerech. Výsledky však nelze přenášet na lidi ani je chápat jako důkaz přínosu tučné stravy pro paměť. Výzkum byl malý, zahrnoval jen samice a nedokázal určit, zda pozorované změny mozku přímo způsobily rozdíly v chování.

Studie na 40 dospělých ukazuje, že příprava na pohyb může měnit odhad délky krátkých zrakových podnětů. S opakováním úkolu lidé zahajovali pohyb rychleji a světelné záblesky před pohybem vnímali jako až o 25 procent delší než srovnávací dobu. Výraznější zkreslení nastávalo, když účastníci znali cíl pohybu předem. EEG měření spojilo změnu vnímání času s mozkovou aktivitou při plánování pohybu i při následném vyhodnocování podnětu. Výzkum neprokazuje přímou příčinu, naznačuje však, že vnímání času je úzce propojeno s chystanou akcí.

Japonská studie ukázala, že mluvení nahlas soustavně rozšiřuje zornice, zatímco tichá vnitřní řeč vyvolává proměnlivější reakce. Výzkumníci sledovali 80 vysokoškoláků při různě náročných počítacích úkolech. Při jednoduchém počítání v duchu se zornice dokonce zužovaly, u složitějšího úkolu se rozšířily, avšak méně než při hlasitém projevu. Výsledky naznačují, že vokalizace zvyšuje míru mozkového nabuzení kvůli artikulaci, dýchání, pohybové kontrole i zpětné sluchové vazbě.

Předběžná studie na makacích naznačuje, že mozková aktivita při zrakovém vnímání rychle střídá obraz, který si jedinec uvědomuje, s obrazem potlačeným mimo vědomí. Při experimentu dostávalo každé oko jiný obraz obličeje; nově zobrazený obraz obvykle převládl ve vědomém vjemu. Záznamy z neuronů ve zrakových oblastech však ukázaly střídání obou reprezentací přibližně 15krát za sekundu. Vědomě vnímaný obraz přitom vyvolával přesnější neuronální odezvu. Výzkum zatím neobjasňuje, jak mozek vybírá obsah vědomí, a jeho závěry omezuje malý vzorek dvou makaků i skutečnost, že studie dosud neprošla recenzním řízením.

Studie sledující 190 účastníků po několik desetiletí zjistila souvislost mezi dlouhodobou klinickou obezitou a větším objemem abnormalit bílé hmoty mozku ve středním věku. Lidé, kteří byli někdy klinicky obézní, měli po padesátce více než dvojnásobný medián objemu těchto změn oproti lidem bez klinické obezity. Výzkumníci místo samotného BMI zohlednili i metabolické dopady nadbytku tuku, například vysoký tlak, cukrovku či poruchy krevních tuků. Zjištěné změny na magnetické rezonanci mohou souviset s poškozením drobných mozkových cév a kognitivním úpadkem, samy o sobě však neprokazují demenci ani příčinný vztah. Autoři zdůrazňují význam včasné prevence a léčby metabolicky nezdravé obezity.