výzkum

Studie publikovaná v časopise Nature Structural & Molecular Biology přinesla strukturální důkaz, že ketamin se přímo váže na lidské opioidní receptory mu a kappa. V laboratorních testech je částečně aktivoval, přičemž kryoelektronová mikroskopie zachytila látku v jejich hlavním vazebném místě. U myší blokování opioidních receptorů odstranilo analgetický účinek ketaminu, což naznačuje jejich význam pro tlumení bolesti. Ketamin nadále působí také přes NMDA receptory a jeho účinky proto nejspíš vyplývají ze souběhu více mechanismů. Není zatím jasné, zda opioidní aktivita vysvětluje i antidepresivní působení; poznatky by však mohly pomoci vyvinout bezpečnější varianty léku s nižším rizikem zneužívání.

Experimentální sloučenina TOFA vedla u obézních samců myší během čtyř týdnů k průměrnému úbytku hmotnosti o 18 procent, aniž by méně jedli nebo byli aktivnější. Většinu ztracené hmotnosti tvořil tuk, zatímco svalová a další netuková tkáň zůstaly převážně zachovány. Látka podle vědců omezuje tvorbu nového tuku a současně podporuje jeho využívání jako zdroje energie; přesný důvod vyššího energetického výdeje ale není objasněn. U myší se zlepšily také hodnoty krevního cukru, inzulinu a známky ztučnění jater. Kombinace TOFA se semaglutidem či tirzepatidem přinesla v krátkých pokusech ještě výraznější účinky. Látka však nebyla testována na lidech a před případnými klinickými zkouškami musí projít bezpečnostními studiemi.

Lékaři v experimentálním zákroku odebrali mitochondrie z biopsie stehenního svalu mladé ženy a vstříkli je do obou očí. Pacientka téměř oslepla po krvácení do mozku, které poškodilo zrakové nervy nedostatkem kyslíku. Zákrok nezpůsobil vážné nežádoucí účinky ani nebezpečnou imunitní reakci; krátce po něm se objevily přechodné normální reakce zornic na světlo a aktivita zrakové kůry. Zraková ostrost se však neobnovila a není prokázáno, že změny způsobily právě transplantované mitochondrie. Jde o jediný případ bez kontrolní skupiny, který má především otevřít cestu k dalším klinickým studiím a případně opakovanému podávání mitochondrií.

Japonští vědci zjistili, že neurony v hypotalamu produkující orexin hrají u potkanů důležitou roli při snaze získat potravu jako odměnu. Jejich aktivita rostla před očekávanou odměnou a tím více, čím větší úsilí musela zvířata vynaložit. Umělé utlumení těchto neuronů vedlo k rychlejšímu vzdávání úkolů, zatímco jejich aktivace podporovala ochotu pracovat pro potravu. Výsledky naznačují, že orexin pomáhá převádět očekávání odměny do vytrvalého jednání, spíše než aby fungoval jako jednoduchý regulátor intenzity motivace. Závěry zatím platí pro potkany, ale mohou být podnětem pro budoucí výzkum poruch motivace, například deprese či závislostí, u lidí.

Malá observační studie se 54 lidmi staršími 50 let naznačila souvislost mezi pravidelným užíváním vitaminu D a lepšími výsledky kognitivních testů u osob s mírnou kognitivní poruchou a potížemi se spánkem. Účastníci užívající alespoň 5 000 IU denně dosáhli v testu MoCA zhruba o 13 procent, tedy 3,78 bodu, vyššího skóre než lidé bez doplňků. Nižší dávky vykázaly jen nevýznamné zlepšení. Výzkum však neprokazuje, že vitamin D přímo zlepšuje kognitivní schopnosti, a vyšší uvedená dávka přesahuje obvykle doporučovaný bezpečný horní limit 4 000 IU denně. Autoři proto žádají větší studie a nedoporučují měnit dávkování bez konzultace s lékařem.

Přehled v časopise The Lancet upozorňuje na dosud nevyjasněnou možnost, že se zárodky bílkoviny amyloid-beta mohou přenášet krví a přispívat k mozkovým onemocněním. Autoři vycházejí mimo jiné z rozsáhlé skandinávské studie, v níž měli někteří příjemci krve od dárců s pozdějším nitromozkovým krvácením vyšší riziko opakovaných krvácení. Taková krvácení mohou souviset s mozkovou amyloidovou angiopatií, která je odlišná od Alzheimerovy nemoci, ale rovněž zahrnuje amyloid-beta. Přímý důkaz přenosu Alzheimerovy nemoci transfúzí však chybí a známé riziko je nyní považováno za malé. Vědci žádají další rozsáhlé studie, lepší sledování často transfundovaných pacientů a prověření krevních biomarkerů u dárců.

Nová studie založená na rozhovorech s 15 vědeckými novináři z Iberské Ameriky ukazuje, že investigativní práce může vést ke změnám pravidel, přiznání pochybení, protestům i větší transparentnosti. Reportéři se zabývali například sexuálním obtěžováním ve výzkumných institucích, vlivem tabákových a farmaceutických firem či manipulacemi s akademickými afiliacemi. Jejich práci však komplikují nedostatek financí a času, politické zásahy, nepřátelství vědců, psychická zátěž i cenzura. Autoři zdůrazňují potřebu odborného vzdělávání novinářů, stabilnější podpory redakcí a širšího zpřístupňování vědeckých dat. Zároveň upozorňují, že odhalování chyb musí být dobře vysvětlené a zasazené do souvislostí, aby neposilovalo protvědecké postoje.

Trichotillomanie je opakované nutkání vytrhávat si vlasy či ochlupení, které může způsobovat viditelnou ztrátu vlasů i sociální a psychické potíže. Výzkumníci z univerzitní nemocnice v Heidelbergu sledovali 61 dospělých po dobu deseti dnů a zaznamenali 2 557 průběžných hodnocení a 702 epizod vytrhávání vlasů. Nejsilnějším ukazatelem následného jednání bylo samotné nutkání, přičemž předchozí epizody zvyšovaly pravděpodobnost dalších. Negativní emoce, únava a zejména nuda souvisely se silnějším nutkáním, avšak nuda jako jediná přímo předpovídala i samotné vytrhávání. Autoři proto míní, že dosavadní vysvětlení založené pouze na regulaci stresu a nepříjemných emocí nemusí být dostačující; roli může hrát i nízká míra stimulace.

Studie založená na datech 64 761 Britů zkoumala důsledky válečného přídělového systému cukru pro děti narozené kolem roku 1953. Lidé, kteří byli omezení cukrem během prvních tisíce dnů života, měli v dospělosti nižší výskyt několika druhů rakoviny, nejvýrazněji jaterní. Výzkumníci u nich také zaznamenali delší telomery, což může odpovídat pomalejšímu biologickému stárnutí. Účastníci vystavení přídělům si navíc i po desetiletích častěji udržovali jídelníček s menším množstvím cukru a pestřejší stravou. Jde o observační studii, takže nelze s jistotou oddělit všechny vlivy, výsledky však podporují význam nízkého příjmu cukru v raném vývoji.

Studie mezi 80 pacienty ve věku 10 až 18 let naznačuje, že dulaglutid podávaný jednou týdně může u diabetu spojeného s transfuzně závislou beta-talasemií fungovat lépe než každodenní inzulin. Po 24 týdnech měli účastníci léčení přípravkem GLP-1 stabilnější hladinu cukru v krvi, nižší průměrnou glykemii a více času v cílovém rozmezí. Na rozdíl od inzulinové skupiny výrazně nepřibírali a objevily se i náznaky snížení přetížení organismu železem. Tento typ diabetu vzniká po poškození slinivky nadbytkem železa v důsledku opakovaných transfuzí. Autoři upozorňují, že výsledky je nutné potvrdit ve větších a dlouhodobějších studiích.