zrak

Vědci z Michiganské státní univerzity testovali u whippetů dědičnou poruchu zraku způsobenou vadnou verzí genu CaBP4. Jednorázově do sítnice vpravili neškodný virus s funkční kopií genu, což zpomalilo zhoršování zraku a výrazně zlepšilo vidění za šera. Léčba podle studie obnovila část poškozených nervových spojení, podpořila růst důležité vrstvy sítnice a zrání synaptických struktur. Účinky přetrvávaly při sledování až tři roky. Zda bude postup stejně účinný u lidí, zatím není jasné, výsledky ale naznačují dosud podceňovanou schopnost dospělé sítnice obnovovat nervové sítě.

Studie britských vědců naznačuje, že lidé s těžkou hluchotou od raného dětství vyčleňují více mozkových zdrojů na okraje zorného pole. Změny se projevily už v laterálním kolínkatém tělese thalamu, které přeposílá zrakové informace ze sítnice, i v primární zrakové kůře. Celkový objem těchto oblastí se mezi neslyšícími a slyšícími účastníky nelišil, lišilo se však rozložení jejich aktivity a povrchové reprezentace. Výsledek může souviset s tím, že zrak u neslyšících častěji funguje jako včasné varování před děním na periferii. Neznamená to však lepší vidění ve všech situacích: větší zastoupení periferie může být vykoupeno menší reprezentací centrálního zorného pole.

Studie s 50 chilskými dětmi ve věku 10 až 12 let zjistila, že neléčené děti s ADHD vykazovaly při paměťovém úkolu zhruba o 23 % větší rozdíly v reakcích zornic mezi jednotlivými pokusy než kontrolní skupina. Vyšší proměnlivost souvisela také s nižší přesností odpovědí, což může odrážet kolísání soustředění či zapojení do úkolu. Po užití methylfenidátu byly reakce zornic výraznější a mezi pokusy stabilnější, nelze však oddělit přímý fyziologický účinek léku od změn pozornosti. Autoři zdůrazňují, že měření zornic není diagnostickým testem ADHD a výsledky je nutné ověřit ve větších studiích i v běžném prostředí.

Observační studie mezi více než 157 tisíci lidmi s obezitou ve věku nad 60 let bez diabetu zjistila souvislost mezi užíváním léků GLP-1 a nižším výskytem věkem podmíněné makulární degenerace. U uživatelů liraglutidu, semaglutidu či tirzepatidu bylo riziko tohoto onemocnění podle analýzy asi o 18 procent nižší než u lidí užívajících jiné přípravky na hubnutí. Výsledek neprokázal souvislost u vlhké formy degenerace a pokles rizika u častější suché formy nebyl statisticky průkazný. Autoři nevědí, zda případný přínos souvisí s přímým protizánětlivým působením léků na sítnici, nebo spíše s větším úbytkem hmotnosti. Kvůli krátkému sledování a observační povaze dat jsou zapotřebí další dlouhodobé studie.

Nový evoluční model naznačuje, že párové sítnice obratlovců mohly vzniknout přetvořením jediného světločivného orgánu dávného červovitého mořského živočicha. Tento předek měl podle hypotézy uprostřed hlavy jednoduché „střední oko“, které přetrvalo poté, co při usedlém způsobu života zanikly světločivné struktury po stranách hlavy. Když se jeho potomci znovu začali aktivně pohybovat, mohly se existující buňky a nervové okruhy rozšířit a podílet se na vzniku levé a pravé sítnice i epifýzního systému. Model také vysvětluje, proč sítnice spojuje buněčné linie, které u jiných živočichů fungují v oddělených světločivných systémech. Jde o rekonstrukci založenou na srovnání živých druhů, nikoli o závěr potvrzený fosiliemi.

Nová studie od vědců z Japonska odhalila, že k vnímání červené a zelené barvy jsou v lidském oku zapotřebí rozdíly pouze ve třech aminokyselinách. Tento objev by mohl vysvětlit běžný výskyt daltonismu a napomoci jeho léčbě. Lidské oko obsahuje tři typy buněk citlivých na různé vlnové délky světla. Experimenty se zaměřily na primáty, kteří mají podobné zrakové schopnosti jako lidé, a využily pokročilé metody elektronové mikroskopie. Výsledky studie objasnily, jak drobné změny v proteinových strukturách ovlivňují absorpci světla a vnímání barev.

Případů myopie, tedy krátkozrakosti, rychle přibývá po celém světě. Nový výzkum naznačuje, že zásadním faktorem by mohl být náš moderní zvyk trávit více času uvnitř budov. Vědci z New Yorku zjistili, že aktivity vyžadující blízké zaostření mohou přispívat ke krátkozrakosti, jelikož oko omezuje příjem světla zúžením zornice. Tento proces se zhoršuje v méně osvětlených vnitřních prostorech. Výzkum zároveň upozorňuje na důležitost kontrastu nad jasem při zaostřování očí. Ukázalo se, že chybné zaostření a snížený příjem světla na sítnici by mohly být klíčovými faktory rozvoje myopie.

Výzkumníci z Aarhus Univerzity v Dánsku odhalili, proč mají ptáci v sítnici očí žádné cévy. Zatímco většina obratlovců potřebuje pro energii kyslík, ptáci zvládají bezkyslíkový proces zvaný anaerobní glykolýza. Klíč ke schopnosti ptačí sítnice fungovat bez kyslíku je struktura zvaná pecten oculi, která transportuje glukózu a odstraňuje kyselinu mléčnou. Tato adaptace umožňuje ptákům vidět ostře i v extrémních podmínkách a mohla hrát roli v jejich schopnosti migrovat. Objev přináší nový pohled na evoluci ptačího zraku a může inspirovat léčbu lidských onemocnění způsobených nedostatkem kyslíku.

Nová analýza očí grónských žraloků, známých svou dlouhověkostí, odhalila molekulární stopy pro trvanlivý zrak. Vědci zjistili, že i přes život ve tmavých hlubinách oceánu si žraloci uchovávají funkční zrakový systém. To souvisí s jejich výjimečnými opravnými mechanismy DNA, které by mohly pomáhat udržovat jejich sítnice zdravé po více než sto let. Studie ukázala, že jejich retiny jsou dobře přizpůsobeny pro vidění za velmi slabého osvětlení, což může mít dalekosáhlé důsledky pro pochopení nervové údržby při extremní dlouhověkosti.

Sobí oči v zimním období mění barvu, aby se lépe přizpůsobily arktické tmě. V létě září zlatě a tyrkysově, zatímco v zimě dosahují hluboké modři. Tato adaptace pravděpodobně slouží jako přirozené „sluneční brýle“ pro lepší vidění za slabého světla. Díky změně barvy jejich tapetum lucidum dokážou sobi lépe vidět v zimní šeré krajině, i když to snižuje kvalitu obrazu. Přesné mechanismy této proměny zůstávají záhadou a jsou předmětem dalších výzkumů.