mozek

Španělská klinická studie sledovala 42 zdravých lidí středního věku, kteří po dobu tří měsíců denně jedli 35 gramů rajčatového protlaku. Účastníci dosáhli lepších výsledků v testech selektivní pozornosti a mírně se zlepšila i asociativní paměť. U menší skupiny 14 lidí skeny naznačily změny funkční konektivity velkých mozkových sítí, které mohou souviset s lykopenem a jeho antioxidačním působením. Výsledky jsou však předběžné: zobrazovací část byla malá, statisticky méně průkazná a studie nebyla zaslepená. Autoři proto zdůrazňují potřebu větších a dlouhodobějších výzkumů, které ověří klinický význam těchto změn.

Neurovědec Tom James navrhuje, že běžná představa rozhodování jako posloupnosti vjem–myšlení–čin nemusí odpovídat fungování mozku. Pocit zvažování možností a následná fyzická volba podle něj mohou vznikat souběžně ze stejné nervové aktivity, nikoli jako oddělené fáze. Rozhodnutí by tak mohlo být užitečným popisem výsledného chování, ale ne samostatným řídicím procesem v mozku. James přirovnává tuto zkratku k tvrzení, že „univerzita rozhodla“, ačkoli za výsledkem stojí řada konkrétních lidí a událostí. Studie nepřináší nové experimenty ani snímkování mozku; autor předkládá teoretický rámec, který by měl být dále ověřován v realističtějších podmínkách.

Přehled 96 odborných studií naznačuje, že hluboké krční mízní uzliny se s věkem zmenšují a lymfatické cévy mohou měnit svou strukturu. Tyto uzliny zřejmě přijímají tekutinu, odpadní látky i imunitní signály odváděné z mozku přes mozkové obaly. Pomalejší odtok by mohl souviset s hromaděním látek spojovaných s neurodegenerativními nemocemi, například amyloidu beta a fosforylovaného tau. Dosavadní důkazy však neprokazují, zda porucha odvodného systému stárnutí mozku způsobuje, nebo je jen jeho následkem. Vědci proto žádají dlouhodobé studie na lidech; výzkum zároveň zkoumá možnosti neinvazivní podpory lymfatického odtoku z oblasti krku.

Japonští vědci zjistili, že neurony v hypotalamu produkující orexin hrají u potkanů důležitou roli při snaze získat potravu jako odměnu. Jejich aktivita rostla před očekávanou odměnou a tím více, čím větší úsilí musela zvířata vynaložit. Umělé utlumení těchto neuronů vedlo k rychlejšímu vzdávání úkolů, zatímco jejich aktivace podporovala ochotu pracovat pro potravu. Výsledky naznačují, že orexin pomáhá převádět očekávání odměny do vytrvalého jednání, spíše než aby fungoval jako jednoduchý regulátor intenzity motivace. Závěry zatím platí pro potkany, ale mohou být podnětem pro budoucí výzkum poruch motivace, například deprese či závislostí, u lidí.

Nová studie naznačuje, že rozšíření zorniček při překvapení není jen vedlejším projevem vzrušení, ale může mozku pomáhat opustit neaktuální očekávání. U 63 účastníků sledovali vědci při úloze s předvídáním barevných obrazců průměr zorniček i mozkovou aktivitu pomocí EEG. Neočekávané podněty vyvolaly rozšíření zorniček a aktivaci systému spojeného s noradrenalinem, zejména oblasti locus coeruleus v mozkovém kmeni. Lidé s výraznější reakcí lépe upravovali své učení podle změněných podmínek a méně podléhali zkreslení předchozími očekáváními. Reakce tak může fungovat jako rychlé „obnovení“ mentálního kontextu, které usnadňuje učení v nové situaci.

Studie vědců z Kalifornské univerzity v San Diegu naznačuje, že vzdálené oblasti mozku se při pracovní paměti na okamžik synchronizují pomocí velmi rychlých elektrických vlnění zvaných ripples. Při souběhu těchto rytmů byly nervové buňky v různých oblastech až zhruba o třetinu častěji aktivní současně, což by mohlo pomáhat spojovat například tvář, jméno a vzpomínku do jednoho vjemu. Koordinace se objevovala i mezi oblastmi vzdálenými až 220 milimetrů a mezi mozkovými hemisférami. Při náročnějším úkolu s více obrázky byla synchronizace výraznější a souvisela i s rychlejším rozpoznáním známého obrazu. Výzkum však sledoval pouze 35 pacientů s těžkou epilepsií a neprokazuje, že rytmy samy o sobě lepší paměť způsobují.

Vědci vytvořili mozkové organoidy ze stemových buněk, které v laboratorních podmínkách přežívaly a vyvíjely se téměř šest let. Analýzy ukázaly, že jejich buněčné zrání se v řadě znaků podobá vývoji lidského mozku po narození, včetně vzniku astrocytů a oligodendrocytů. Buňky si podle experimentů uchovávají vnitřní záznam své vývojové historie: po rozebrání a opětovném spojení vytvářely potomstvo odpovídající svému původnímu stáří. Aktivní elektrická činnost neuronů navíc pomohla prodloužit jejich přežívání v kultuře. Model může usnadnit výzkum dosud obtížně dostupných fází zrání lidského mozku.

Analýza snímků MRI a PET u více než 2 000 kognitivně zdravých lidí ve věku 50 až 90 let zjistila, že účastníci s depresí měli menší objem oblasti hipokampu označované CA23DG. Tato část souvisí s pamětí a zahrnuje oblasti CA2, CA3 a zubatý závit. Souvislost přetrvala i po zohlednění známých rizik Alzheimerovy nemoci, včetně amyloidu, tau proteinu a varianty genu APOE ε4. Výraznější spojení se objevilo u lidí s déle trvající depresí, nelze však určit, zda změny způsobuje deprese, její závažnost, nebo užívání antidepresiv. Studie prokazuje korelaci, nikoli příčinu, a autoři nedoporučují kvůli ní měnit předepsanou léčbu.

Malá observační studie zveřejněná v časopise Communications Biology sledovala 20 účastníků sedmidenního meditačního pobytu. Po programu zahrnujícím vedené meditace, dechová cvičení, přednášky a skupinové rituály zaznamenali vědci změny v mozkové aktivitě i krevních ukazatelích. Skeny fMRI ukázaly nižší aktivitu sítí spojených se sebereferenčním myšlením a vyhodnocováním podnětů, zatímco laboratorní testy naznačily změny související s neuroplasticitou, imunitou a metabolismem. Účastníci také častěji popisovali mystické prožitky, aniž by užili psychedelika. Výsledky však nedokazují příčinnou souvislost: studie byla malá, bez kontrolní skupiny a jeden z jejích autorů vede společnost pořádající zkoumané pobyty.

Studie na myších naznačuje, že neurony citlivé na oxytocin v paraventrikulárním thalamu ovlivňují zájem o kontakt s neznámými jedinci i učení, že dřívější hrozba pominula. Po utlumení těchto buněk byly myši méně společenské a déle setrvávaly ve strnulé reakci strachu i v bezpečném prostředí. Jejich aktivace krátkodobě zmírnila strach během nácviku vyhasínání, nezlepšila však sociálnost ani nepřinesla trvalý efekt. Malá doplňková analýza u japonských dospívajících našla souvislosti mezi oxytocinem, vlastnostmi thalamu a některými projevy autismu, její závěry jsou ale předběžné. Výsledky zatím nelze přímo přenést na lidi a ukazují hlavně to, že účinek oxytocinu závisí na konkrétním mozkovém okruhu a situaci.