astronomie

Interstelární kometa 3I/ATLAS cestuje naším slunečním systémem a vzbuzuje zájem vědeckého světa. Přestože se objevily spekulace, že může jít o umělý objekt mimozemského původu, důkazy naznačují, že jde o přírodní kometu. Tato kometa je zvláštní díky vysokému obsahu niklu a neobvyklému poměru oxidu uhličitého. Mezi odborníky panuje shoda, že anomalie v jejím složení odpovídají novému druhu komety, nikoli mimozemské sondě. Vědci nadále sledují její pohyb, přičemž se očekává, že kolem Jupitera proletí v březnu 2026.

Astronomové poprvé detekovali bouři na hvězdě mimo náš Slunce, konkrétně na červeném trpaslíku vzdáleném 133 světelných let. Tato korónová hmotová erupce byla mnohem silnější než známé sluneční bouře. Nový objev, publikovaný v časopise Nature, využil data z evropské sítě radioteleskopů LOFAR. Podle vědců mohou takové silné bouře ovlivnit obydlitelnost planet kolem těchto hvězd, protože mohou zničit jejich atmosféry. Toto zjištění otevírá nové možnosti pro studium kosmického počasí na hvězdách mimo naši sluneční soustavu.

Tři silné sluneční erupce posílají Zemi vstříc silné geomagnetické bouři. Tyto explozivní události mohou vyvolat polární záře viditelné na místech, kde se běžně nevyskytují. Erupce vznikly z aktivní sluneční oblasti AR4274 a jsou označeny jako třídy X, což znamená jejich vysokou intenzitu. Tyto události mohou přinést nejen krásné vizuální show, ale také potenciálně ohrožující výpadky v elektřině a komunikacích. Očekává se, že takto silná bouře dosáhne úrovně G4 až G5, což je velmi vzácná a intenzivní událost.

Nový výzkum zkoumá rizika dopadů mezihvězdných objektů (ISO) na Zemi. Simulace ukazují, že tyto objekty mají větší pravděpodobnost příchodu ze směru slunečního apexu a galaktické roviny. Oblasti v blízkosti rovníku a mírně i severní polokoule jsou vystaveny vyššímu riziku dopadů. Také sezóna hraje roli, přičemž nejvíce dopadů může nastat na jaře a v zimě. Práce se zaměřuje na ISO pocházející ze systémů s hvězdami M-dwarfy, což je zatím hypotetické, ale poskytuje důležité podklady pro budoucí pozorování.

Tajemné pruhy na svazích Marsu, známé jako opakující se svahové linie, zůstávají částečně záhadou. Nový výzkum, založený na snímcích z ESA ExoMars Trace Gas Orbiter, naznačuje, že prachové laviny mohou být jednou z příčin. Vědec Valentin Tertius Bickel analyzoval data z NASA's Mars Reconnaissance Orbiter a odhalil, že většina těchto jevů je způsobena ne-sezónními faktory, jako jsou meteority a marsotřesení. K těmto jevům však přispívají také prachové a větrné dynamiky. Tento objev přispívá k pochopení dynamických procesů, které formují marťanské klima.

Astronomové zaznamenali jev, kdy bílý trpaslík pohltil zbytky své planety, což poskytlo nový pohled na složení exoplanet. Tento fenomén byl pozorován u staré hvězdy LSPM J0207+3331, která je 145 světelných let vzdálena od Země. V atmosféře trpaslíka bylo nalezeno 13 těžkých prvků, což je neobvyklé pro jeho typ. Zbytky pohlcené planety měly jádro tvořící přibližně 55 % její hmoty. Studie otevírá nové možnosti pro pochopení dynamiky planetárních systémů po smrti hvězd a naznačuje dosud neznámé dynamické procesy. Výzkum také přispívá k lepšímu pochopení vzniku a vývoje planet mimo naši sluneční soustavu.

Výzkumníci odhalili metodu, kterou Mayové využívali ke sledování a předpovídání zatmění Slunce. Pochopení tohoto systému bylo možné díky studiu Dresden Codex, starověkého svitku obsahujícího 405 lunárních měsíců. Dřívější předpoklady o jeho použití na cyklické bázi byly vyvráceny. Nová metoda umožňuje přesné předpovědi s minimální odchylkou. Díky tomuto postupu byli Mayové schopni přesně předpovědět sluneční zatmění v jejich území v období 350 až 1150 n.l. Tímto objevením se nadále odhalují fascinující matematické znalosti této civilizace.

Astronomové identifikovali nejmocnější a nejvzdálenější záblesk energie z černé díry, který dosáhl jasu 10 bilionů Sluncí. Tato událost, vzniklá pádem hvězdy do supermasivní černé díry, se objevila v roce 2018 a obdržená energie se rovnala kompletnímu přeměně Slunce na záření. Záblesk J2245+3743 byl 30krát jasnější než dosud nejsilnější záblesky jiných galaktických jader. I po šesti letech od svého maxima stále ještě nevrátila k původní jasnosti. Vlivem rozpínání vesmíru a časové dilatace také pozorujeme tuto událost ve zpomaleném čase, což pomáhá při studiu podobných událostí.

Dne 5. listopadu bude na obloze zářit největší a nejjasnější superměsíc roku 2025. Při této příležitosti se Měsíc dostane nejblíže Zemi, což mu dodá větší vzhled na obloze. Tato událost nastává díky mírně eliptické oběžné dráze Měsíce kolem Země, kdy se Měsíc přibližuje k bodu zvanému perigeum. Bobří superměsíc se objeví na obloze poprvé od února 2019, kdy byl podobně blízko Zemi. I když tuto událost zmeškáte, v prosinci bude další superměsíc, známý jako Chladný superměsíc.

Astronomové zkoumající data z vesmírné sondy Gaia objevili v Mléčné dráze obří vlnu pohybující se od galaktického středu. Tato vlnění byla pozorována v rámci pohybů hvězd v okrajových částech galaktického disku a mohou být výsledkem setkání naší galaxie s jinou, například s trpasličí galaxií Sagittarius. Výzkum, který analyzoval pohyby tisíců hvězd, ukázal, že disk není rovný, ale zvlněný, což naznačuje dynamické procesy v minulosti i přítomnosti. Neví se, co přesně vyvolalo tuto vlnu, ale další data by mohla přinést odpovědi. Tyto výsledky přispívají k pochopení struktury a vývoje naší galaxie.