astronomie

Astronomové sledují objekt VT J1906+0849 ve vzdálených oblastech Mléčné dráhy, který se v rádiovém oboru mění způsobem dosud neznámým. Zdroj se od poloviny 00. let výrazně rozjasňoval, později slábl a na konci roku 2025 začal znovu sílit. Jeho spektrální maximum se navíc nejprve posunulo k nižším frekvencím a následně se vrátilo výše, aniž by se zdroj viditelně rozpínal. Vědci vylučují běžné vysvětlení rozpínajícím se materiálem po výbuchu novy. Nejpravděpodobnější hypotéza počítá s černou dírou či neutronovou hvězdou, která odebírá hmotu hvězdnému průvodci a vytváří výtrysky ukryté v hustém větru. Potvrzení povahy objektu budou vyžadovat další pozorování.

Jihokorejští badatelé tvrdí, že uspořádání Měsíce, Venuše a hvězd ve Van Goghově obraze Hvězdná noc odpovídá obloze nad Saint-Rémy před svítáním kolem 22. července 1889. Skupinu hvězd uprostřed plátna ztotožnili spíše s Hyádami v souhvězdí Býka než s dříve navrhovanými hvězdami v Beranu. K závěru dospěli porovnáním namalovaných pozic s počítačovými rekonstrukcemi tehdejší oblohy a s odhadem výhledu z místa, kde Van Gogh pobýval. Studie může naznačovat, že malíř na díle pracoval i v červenci, nepotvrzuje však přesné datum jeho dokončení. Van Gogh mohl spojit pozorování z několika rán nebo se k rozpracovanému obrazu vrátit později.

Tým astronomů objevil v Hubbleově ultrav hlubokém poli neobvyklou infračervenou emisní čáru, kterou zachytil teleskop James Webb při dvou pozorováních vzdálených 88 dní. Signál se objevil opakovaně při různých natočeních přístroje, takže jej nelze snadno vysvětlit chybou měření. V dřívějších snímcích Hubbleova i Webbova teleskopu však v daném místě nebyl patrný žádný objekt, přestože by zdroj této intenzity měl být viditelný. Vědci zvažují vzdálenou či bližší galaxii, supernovu nebo černou díru trhající hvězdu, žádná z možností ale dosavadní data plně nevysvětluje. K určení původu signálu budou nutná citlivější následná spektroskopická pozorování.

Astronomové zaznamenali dosud nejvzdálenější rychlý rádiový záblesk FRB 20240304B, který k Zemi putoval z doby asi tři miliardy let po velkém třesku. Jeho mateřskou galaxii odhalil až vesmírný teleskop Jamese Webba: jde o malou trpasličí galaxii, přibližně tisíckrát méně hmotnou, než vědci očekávali. Galaxie intenzivně tvoří hvězdy a většina její hvězdné hmoty vznikla během posledních 30 milionů let. Tyto vlastnosti podporují hypotézu, že zdrojem záblesku byl magnetar, tedy neutronová hvězda s mimořádně silným magnetickým polem. Signál zároveň poskytl informace o ionizovaném plynu a strukturách, jimiž při cestě vesmírem prošel.

Studie ukazuje, že v dvojhvězdném systému 70 Ophiuchi AB by mohla dlouhodobě existovat planeta o hmotnosti Země na stabilné oběžné dráze v obyvatelné zóně hlavní hvězdy. Systém tvoří dvě chladnější hvězdy typu K a nachází se asi 16 světelných let od Země. Vědci analyzovali více než století měření radiálních rychlostí a simulovali tisíce možných drah planet po dobu deseti milionů let. Zároveň vyloučili přítomnost obří planety nejméně o hmotnosti Jupiteru v okolí obou hvězd, kterou dřívější pozorování připouštěla. Menší kamenné planety však současné metody zatím nedokážou spolehlivě odhalit.

Nová studie upozorňuje, že závěr života Slunce nemusí provázet plynulá ztráta hmoty, ale tisíce nepravidelných výronů. Tyto drobné gravitační otřesy by se mohly postupně nasčítat a destabilizovat dráhy obřích planet. Simulace ukázaly, že v řadě pravděpodobných scénářů začnou vnější planety křížit své dráhy ještě před proměnou Slunce v bílého trpaslíka. V devíti z deseti modelů je nakonec alespoň jedna obří planeta vyvržena do mezihvězdného prostoru. Autoři odhadují, že soustava by se mohla zásadně rozpadnout do tří miliard let po vzniku bílého trpaslíka, tedy výrazně dříve než dřívější odhady.

Astronomové popsali možný první známý případ planety druhé generace, která vznikla z materiálu odvrženého umírající hvězdou. Objekt má obíhat horkého bílého trpaslíka HS 0209+0832 vzdáleného asi 270 světelných let. Záhadné spektrální čáry pozorované už v roce 1999 vědci nyní spojili s mimořádným množstvím těžkých prvků, zejména niobu, což ukazuje na materiál vzniklý v pozdní fázi života hvězdy. Podezřelý plynný obr velikosti Jupiteru oběhne svého hvězdného pozůstatku za 4,4 dne a může kvůli intenzivnímu žáru rychle ztrácet hmotu. Objev naznačuje, že po smrti hvězd podobných Slunci mohou vznikat nové planety i z jejich vlastních vyvržených vrstev.

Astronomové oznámili kandidáta na planetu HD 156295 b, která by mohla obíhat v obyvatelné zóně horké hvězdy typu A vzdálené asi 140 světelných let. Pokud se objev potvrdí, šlo by o první známý případ exoplanety v obyvatelné zóně takto hmotné a jasné hvězdy. Kandidát má mít přibližně šestinásobek hmotnosti Jupiteru, oběžnou dobu kolem 2 200 dní a přijímat asi 60 procent záření, které Země dostává od Slunce. Tým jej odhalil z drobných změn v pravidelných pulzacích hvězdy naměřených družicí TESS. Pravděpodobnost, že jde o skutečnou planetu, vědci odhadují jen na zhruba 50 procent, a budou proto potřeba další pozorování.

Čínští astronomové znovu analyzovali data radioteleskopu FAST z 33 systémů s exoplanetami a hledali úzkopásmové signály s frekvenčním posunem, které by mohly naznačovat technický původ. Ze 139 127 prvotních záchytů po filtraci zůstaly dva významnější případy. Jeden z nich, NBS 260108, přišel ze směru červeného trpaslíka K2-155 vzdáleného 238 světelných let, kde obíhají tři známé superzemě včetně planety blízko obyvatelné zóny. Signál se objevil jen v paprsku namířeném na cíl, byl úzkopásmový a vykazoval drift, proto byl označen za kandidátní technosignaturu. Jeho výskyt pouze v jedné polarizaci a podobné signály při jiných pozorováních však spíše ukazují na pozemské či přístrojové rušení. Původ signálu zatím není určen a mimozemské vysvětlení není považováno za pravděpodobné.

Když asteroid přejde před vzdálenou hvězdou, na krátkou dobu zablokuje její světlo a jeho stín přeběhne po části Země. Síť amatérských pozorovatelů může z naměřených časů a světelných křivek určit tvar i rozměry asteroidu, často lépe než velké observatoře schopné pružně reagovat. Pozorování nevyžaduje drahou techniku: postačit může menší dalekohled, citlivá kamera a přesné časování. Autor používá GPS řízený LED blikač, který dovoluje kalibrovat videozáznam s přesností několika milisekund. U asteroidu Duccio zachytil přibližně půlvteřinový zákryt při rychlosti stínu kolem 24 kilometrů za sekundu. Podobné úkazy lze předpovídat pomocí bezplatného softwaru organizace IOTA a v řadě oblastí nastávají několikrát za měsíc.