astronomie

Studie ukazuje, že v dvojhvězdném systému 70 Ophiuchi AB by mohla dlouhodobě existovat planeta o hmotnosti Země na stabilné oběžné dráze v obyvatelné zóně hlavní hvězdy. Systém tvoří dvě chladnější hvězdy typu K a nachází se asi 16 světelných let od Země. Vědci analyzovali více než století měření radiálních rychlostí a simulovali tisíce možných drah planet po dobu deseti milionů let. Zároveň vyloučili přítomnost obří planety nejméně o hmotnosti Jupiteru v okolí obou hvězd, kterou dřívější pozorování připouštěla. Menší kamenné planety však současné metody zatím nedokážou spolehlivě odhalit.

Nová studie upozorňuje, že závěr života Slunce nemusí provázet plynulá ztráta hmoty, ale tisíce nepravidelných výronů. Tyto drobné gravitační otřesy by se mohly postupně nasčítat a destabilizovat dráhy obřích planet. Simulace ukázaly, že v řadě pravděpodobných scénářů začnou vnější planety křížit své dráhy ještě před proměnou Slunce v bílého trpaslíka. V devíti z deseti modelů je nakonec alespoň jedna obří planeta vyvržena do mezihvězdného prostoru. Autoři odhadují, že soustava by se mohla zásadně rozpadnout do tří miliard let po vzniku bílého trpaslíka, tedy výrazně dříve než dřívější odhady.

Astronomové popsali možný první známý případ planety druhé generace, která vznikla z materiálu odvrženého umírající hvězdou. Objekt má obíhat horkého bílého trpaslíka HS 0209+0832 vzdáleného asi 270 světelných let. Záhadné spektrální čáry pozorované už v roce 1999 vědci nyní spojili s mimořádným množstvím těžkých prvků, zejména niobu, což ukazuje na materiál vzniklý v pozdní fázi života hvězdy. Podezřelý plynný obr velikosti Jupiteru oběhne svého hvězdného pozůstatku za 4,4 dne a může kvůli intenzivnímu žáru rychle ztrácet hmotu. Objev naznačuje, že po smrti hvězd podobných Slunci mohou vznikat nové planety i z jejich vlastních vyvržených vrstev.

Astronomové oznámili kandidáta na planetu HD 156295 b, která by mohla obíhat v obyvatelné zóně horké hvězdy typu A vzdálené asi 140 světelných let. Pokud se objev potvrdí, šlo by o první známý případ exoplanety v obyvatelné zóně takto hmotné a jasné hvězdy. Kandidát má mít přibližně šestinásobek hmotnosti Jupiteru, oběžnou dobu kolem 2 200 dní a přijímat asi 60 procent záření, které Země dostává od Slunce. Tým jej odhalil z drobných změn v pravidelných pulzacích hvězdy naměřených družicí TESS. Pravděpodobnost, že jde o skutečnou planetu, vědci odhadují jen na zhruba 50 procent, a budou proto potřeba další pozorování.

Čínští astronomové znovu analyzovali data radioteleskopu FAST z 33 systémů s exoplanetami a hledali úzkopásmové signály s frekvenčním posunem, které by mohly naznačovat technický původ. Ze 139 127 prvotních záchytů po filtraci zůstaly dva významnější případy. Jeden z nich, NBS 260108, přišel ze směru červeného trpaslíka K2-155 vzdáleného 238 světelných let, kde obíhají tři známé superzemě včetně planety blízko obyvatelné zóny. Signál se objevil jen v paprsku namířeném na cíl, byl úzkopásmový a vykazoval drift, proto byl označen za kandidátní technosignaturu. Jeho výskyt pouze v jedné polarizaci a podobné signály při jiných pozorováních však spíše ukazují na pozemské či přístrojové rušení. Původ signálu zatím není určen a mimozemské vysvětlení není považováno za pravděpodobné.

Když asteroid přejde před vzdálenou hvězdou, na krátkou dobu zablokuje její světlo a jeho stín přeběhne po části Země. Síť amatérských pozorovatelů může z naměřených časů a světelných křivek určit tvar i rozměry asteroidu, často lépe než velké observatoře schopné pružně reagovat. Pozorování nevyžaduje drahou techniku: postačit může menší dalekohled, citlivá kamera a přesné časování. Autor používá GPS řízený LED blikač, který dovoluje kalibrovat videozáznam s přesností několika milisekund. U asteroidu Duccio zachytil přibližně půlvteřinový zákryt při rychlosti stínu kolem 24 kilometrů za sekundu. Podobné úkazy lze předpovídat pomocí bezplatného softwaru organizace IOTA a v řadě oblastí nastávají několikrát za měsíc.

Tým astronomů oznámil první jednoznačnou detekci rádiových signálů vycházejících přímo z exoplanety Beta Pictoris b, vzdálené asi 63 světelných let. Pozorování soustavou radioteleskopů MeerKAT odhalilo krátké opakující se silně kruhově polarizované záblesky, typické pro polární záře. Signál nevypovídá o mimozemském životě, ale pravděpodobně vzniká interakcí nabitých částic s atmosférou a magnetickým polem planety. Data naznačují, že obří mladá planeta má magnetické pole tisíckrát silnější než Země a rychle rotuje. Studie je zatím zveřejněna jako preprint na arXiv a neprošla recenzním řízením.

Astronomové v datech rentgenové observatoře Chandra identifikovali 84 dosud nerozpoznaných objektů v šesti blízkých galaxiích, včetně Andromedy a galaxie M101. Nazvali je hypersoftní zdroje rentgenového záření, protože přístroje zachycují jen slabou nízkoenergetickou rentgenovou část jejich pravděpodobně mnohem silnějšího extrémního ultrafialového záření. Jejich skutečná povaha není jasná: mohou mezi nimi být bílé trpaslíky, novy, neutronové hvězdy i černé díry. Část objektů by mohla představovat hledané bílé trpaslíky, které nabírají hmotu před explozí supernovy typu Ia. Vědci předpokládají, že jde jen o nejjasnější zástupce mnohem početnější skryté populace.

Sonda Mars Reconnaissance Orbiter zachytila v prosinci 2022 v jižní vysočině Marsu útvar, který nápadně připomíná hlavu medvěda. Domnělé oči tvoří dva krátery, čenich je kolapsová struktura ve tvaru písmene V a obrys hlavy vytváří kruhová puklina. Vědci předpokládají, že puklina může souviset se sesedáním materiálu nad dávným zasypaným impaktním kráterem, zatímco středový útvar mohl vzniknout sopečnou či bahenní činností. Podoba zvířete je příkladem pareidolie, tedy lidské tendence rozpoznávat známé tvary a zejména obličeje v náhodných strukturách. Podobné optické dojmy už vyvolaly i dřívější snímky Marsu, včetně proslulé „tváře“ v oblasti Cydonia.

Astronomové zaznamenali kolem jižního pólu Saturnu rozsáhlou desetibokou atmosférickou vlnu, která doplňuje dlouho známý šestiúhelník na severu planety. Útvar se objevil nejpozději v roce 2023, potvrzen byl snímky Hubbleova teleskopu a leží přibližně na 60. stupni jižní šířky. Je vázán na silný východní proud, zatímco samotný desetiúhelník se posouvá výrazně pomaleji. Vědci zkoumají, zda jeho vznik souvisí s nedalekým vysokotlakým vírem, avšak simulace zatím přesnou podobu struktury nevysvětlily. Další pozorování během jižního jara a léta Saturnu mají ukázat, zda se útvar rozpadne, nebo se naopak ustálí.