stárnutí

Studie Stanfordovy univerzity ukázala, že stárnutí orgánů u myší může souviset se zhoršeným odstraňováním zestárlých neutrofilů, tedy bílých krvinek. Klíčovou roli hrají tkáňové makrofágy, které s věkem hůře čistí tyto buňky a tím podporují chronický zánět. Omezení signalizace receptoru EP2 pomocí léků či genetické úpravy obnovilo část jejich funkcí. Starší myši pak vykazovaly příznivější zánětlivé ukazatele, lepší paměť, svalovou kondici i srdeční funkci. Podobné vzorce byly nalezeny v dříve publikovaných datech z lidských jater a srdce, výsledky však zatím nepředstavují ověřenou léčbu pro lidi. Selektivní lék blokující EP2 dosud není schválen.

Výzkumníci upozorňují, že nižší údaj biologického věku sám o sobě ještě nedokazuje skutečné omlazení organismu. Za přesvědčivý výsledek považují souběh mladších molekulárních ukazatelů se zlepšením svalové síly, pohyblivosti, kognice či imunity. Změny by navíc měly přetrvat po ukončení léčby a potvrdit je různé nezávislé metody měření. Biologické hodiny jsou zatím cenným výzkumným nástrojem, jejich význam pro jednotlivce však není dostatečně ověřen. Autoři také rozlišují mezi zpomalením stárnutí a jeho obrácením, které nelze chápat jako návrat času zpět.

Analýza více než 25 000 posmrtných vzorků ze 40 typů tkání ukazuje, že stárnutí organismu neprobíhá rovnoměrně. Řada orgánů vykazuje dvě období zrychlených strukturálních změn, zpravidla ve 30. a 50. letech života. Tepny stárnou nejrychleji už ve třicítce, zatímco děloha a vagina se výrazněji mění hlavně v období menopauzy. Vaječníky podle autorů mohou hormonálními signály ovlivňovat tempo stárnutí i v dalších orgánech, včetně trávicí soustavy. Studie spojuje rychlejší změny tkání se zánětem a poklesem energetické produkce buněk, zároveň ale upozorňuje, že posmrtná data a změny tkání samy o sobě nemusí vždy znamenat funkční úpadek.

Studie sledující seniory v Japonsku až 28 let naznačuje, že lidé, kteří očekávali delší život, skutečně zpravidla žili déle. Přibližně 59 procent účastníků však přežilo věk, jehož dosažení předpokládali, takže převládalo podceňování vlastní délky života. Souvislost nepředstavuje důkaz, že optimistické očekávání život prodlužuje; odhady mohou odrážet zdravotní stav, návyky či rodinné okolnosti. Výrazným orientačním bodem byl věk 80 let, který mnozí volili podle celkové průměrné délky života, ačkoliv pro staršího člověka není takový údaj vhodným měřítkem zbývajících let. Autoři upozorňují, že podcenění délky života může vést k nedostatečným úsporám na důchod. Výzkum je zatím preprintem bez recenzního řízení a týkal se pouze starších Japonců.

Metformin, běžně používaný lék první volby při diabetu 2. typu, by podle nového přehledu studií mohl mít účinky podporující zdravé stárnutí. Aktivuje buněčný enzym AMPK, ovlivňuje mTOR, autofagii, oxidační stres i citlivost na inzulin, tedy procesy spojované se stárnutím buněk. Možné přínosy se zkoumají také v souvislosti s epigenetickými změnami a střevním mikrobiomem. Menší studie u diabetiků naznačila nižší biologický věk, neprokázala však přímou příčinnou souvislost. Většina dosavadních poznatků pochází z observačních studií nebo pokusů na zvířatech, proto jsou nutné rozsáhlé randomizované klinické zkoušky i u lidí bez diabetu.

Přehled 96 odborných studií naznačuje, že hluboké krční mízní uzliny se s věkem zmenšují a lymfatické cévy mohou měnit svou strukturu. Tyto uzliny zřejmě přijímají tekutinu, odpadní látky i imunitní signály odváděné z mozku přes mozkové obaly. Pomalejší odtok by mohl souviset s hromaděním látek spojovaných s neurodegenerativními nemocemi, například amyloidu beta a fosforylovaného tau. Dosavadní důkazy však neprokazují, zda porucha odvodného systému stárnutí mozku způsobuje, nebo je jen jeho následkem. Vědci proto žádají dlouhodobé studie na lidech; výzkum zároveň zkoumá možnosti neinvazivní podpory lymfatického odtoku z oblasti krku.

Studie v časopise Nature Medicine popisuje metodu, která pomocí umělé inteligence odhaduje biologický věk různých orgánů z jediného vzorku krve. Model se nejprve učil rozpoznávat známky stárnutí na více než 25 tisících mikroskopických snímků tkání od 983 zemřelých dárců. Orgány mohou stárnout nerovnoměrně a tkáně vyhodnocené jako starší často vykazovaly více změn spojených se stárnutím či nemocemi. Při ověřování metoda například spojila prodělanou mrtvici s vyšším odhadovaným věkem mozku a Crohnovu nemoc se zažívacím traktem. Test zatím není připraven pro klinickou praxi: vychází převážně z posmrtných vzorků, neprokazuje příčinu nemocí ani schopnost odhalit je před příznaky.

Tradiční přepočet jednoho psího roku na sedm lidských let nevystihuje skutečné biologické stárnutí psů. Studie z roku 2020 porovnala změny metylace DNA u 104 labradorských retrívrů s údaji od 320 lidí a vytvořila epigenetický model věku. Podle vzorce lidský věk = 16 × ln(věk psa) + 31 odpovídá roční pes zhruba 31letému člověku, dvouletý 42letému a dvanáctiletý 71letému. Psi stárnou biologicky velmi rychle hlavně v raném věku, poté se tempo zpomaluje. Závěry se zatím týkají pouze labradorů, takže u jiných plemen mohou být přepočty odlišné. Výzkum také naznačuje, že stárnutí savců souvisí s vývojovými procesy a psi mohou pomoci studovat stárnutí lidí.

Studie na myších naznačuje, že stárnoucí krvetvorné kmenové buňky v kostní dřeni mohou prostřednictvím imunitních buněk podporovat chronický zánět a zhoršování funkcí vzdálených orgánů. Výzkum se zaměřil na protein SIRT3, jehož hladina ve stárnoucích krevních kmenových buňkách u myší i lidí klesá. Myši s buňkami geneticky upravenými k vyšší tvorbě SIRT3 měly méně zánětlivých imunitních buněk, lepší svalovou výkonnost, paměť, regulaci cukru v krvi i zdravější plíce. Podobné přínosy se objevily i po přenosu těchto imunitních buněk do dalších zvířat. Závěry však nelze zatím vztahovat na lidi, protože experimenty proběhly na geneticky upravených myších a nepotvrzují prodloužení života ani léčebný účinek SIRT3.

Japonští vědci zkoumali, zda lze ochránit protein HGF, který spouští opravu svalů a ve vyšším věku bývá poškozován nitrací. Testovali dvě antioxidační sloučeniny se třemi atomy síry; výrazněji uspěla kyselina lipoová trisulfidová (LASSS). V laboratorních pokusech omezila poškození HGF a při vyšší koncentraci zlepšila jeho vazbu na receptor buněk potřebných pro regeneraci. U myší s úbytkem svalů spojeným s nečinností rovněž snížila nitraci. Zjištění je zatím předběžné a nelze je vztahovat na lidi bez dalších studií, zejména u starších jedinců a při dlouhodobém podávání.