klima

Jihozápad USA dál sužuje megasucho, které od roku 2000 prohlubuje změna klimatu i vysoká spotřeba vody. Nová studie ukazuje, že rychle ubývá také podzemní voda, na niž se při poklesu hladin řek a přehrad spoléhá asi 40 milionů obyvatel povodí řeky Colorado. V horní části povodí, dosud považované za odolnější díky doplňování ze sněhu, ubylo mezi říjnem 2019 a zářím 2022 zhruba 4,6 bilionu galonů podzemní vody; v dolní části to bylo asi 2,5 bilionu galonů. Sněhová pokrývka v horských oblastech dlouhodobě slábne a v roce 2026 dosáhla vrcholu přibližně o čtyři týdny dříve než obvykle. Vědci varují, že další úbytek podzemních zásob může omezit přítoky do řek a zhoršit nedostatek povrchové vody.

Studie zmapovala 9 347 datových center po světě a zjistila, že 2 315 z nich leží v oblastech, kde alespoň část roku poptávka po vodě převyšuje dostupné zásoby. Velká centra mohou denně spotřebovat tolik vody jako město s 50 000 obyvateli, především kvůli chlazení založenému na odpařování. Při oteplení planety o 3 °C by se podíl center v oblastech s vodním deficitem mohl během deseti let zvýšit na 33 procent. Zhruba 41 procent zařízení soutěží o vodu přímo s městy a obcemi, dalších 28 procent hlavně se zemědělstvím. Autoři upozorňují na nedostatek transparentních údajů o spotřebě vody a doporučují zohledňovat místní hydrologické limity, využívat odpadní či upravenou mořskou vodu a zlepšit chlazení.

Nizozemští vědci přemístili 306 metrů čtverečních přírodního slaného mokřadu do největšího vlnového kanálu na světě a 21 hodin jej vystavili silným bouřkovým vlnám. Pokus ukázal, že mokřad ztratil jen sedm milimetrů sedimentu, přestože jeho nadzemní vegetace byla výrazně poškozena. Při vlnách do výšky jednoho metru dokázal porost snížit energii vln až o polovinu, u vyšších vln však účinek nepřesáhl deset procent. Autoři studie navrhují spojovat ochranu a obnovu mokřadů s hrázemi a mořskými zdmi, protože vegetace se po bouři může obnovit a snížit tlak na technickou protipovodňovou infrastrukturu.

Po mořské vlně veder z let 2018–2019 se v Beringově moři prudce zvýšil počet kříženců sněžného a Tannerova kraba. Průzkum z roku 2025 zjistil jejich výskyt 13,4krát nad historickým průměrem; téměř polovina komerčně lovitelných krabů byla hybridní. Vědci spojují změnu s kolapsem populace sněžných krabů, kterou oslabil úbytek mořského ledu, oteplení dna a následné hladovění. Méně sněžných krabů podle modelů znamenalo pro hybridy nižší konkurenci i menší tlak predátorů. Dopady na ekosystém a schopnost hybridů rozmnožovat se zatím nejsou jasné, komplikace však mohou nastat při stanovování rybolovných kvót.

Vědci zdigitalizovali více než 9 000 stran ručně psaných meteorologických záznamů ze 37 stanic v Demokratické republice Kongo. Díky nástroji MeteoSaver vytvořili souvislou digitální řadu klimatu konžské pánve za roky 1908 až 2023. Data potvrzují oteplování: mezi lety 1961 a 1990 vzrostla průměrná teplota o 0,5 °C a maximální teploty zhruba o 0,7 °C. V osmdesátých letech se extrémně horké dny vyskytovaly téměř dvakrát častěji než v šedesátých letech. Projekt zároveň zachraňuje ohrožené papírové archivy, které byly v Yangambi vystaveny vlhkosti, hmyzu a riziku požáru.

Nová studie naznačuje, že úbytek vody v Mrtvém moři sám přispívá k oteplování jezera. S rostoucí slaností slábne ochlazování odpařováním, takže zbývající voda se může více zahřívat a podporovat další odpar. Mezi lety 1979 a 2019 klesla hladina asi o 34 metrů, zatímco hlubší voda se oteplila o 2,8 °C. Model přisuzuje významnou část tohoto oteplení poklesu hladiny, vedle růstu teploty vzduchu. Při pokračujícím trendu by hladina mohla do roku 2100 klesnout zhruba o 85 metrů a voda se oteplit o 5 až 8 °C. Zjištění může pomoci vysvětlit vznik rozsáhlých ložisek soli v dávných mořích i bez mimořádně horkého a suchého klimatu.

Analýza 120 metrů dlouhého sedimentového jádra ukázala, že utahské Velké solné jezero se během posledních 240 000 let dvakrát výrazně zvětšilo a ztratilo většinu slanosti. Před 30 000 až 16 000 lety existovalo jako jezero Bonneville, které bylo zřejmě skutečně sladkovodní a zabíralo až desetinásobek dnešní rozlohy. Starší jezero Little Valley, před 140 000 až 135 000 lety, bylo rozsáhlé, ale patrně zůstalo mírně slané. Záznamy zároveň ukazují, že při oteplování se jezera v regionu geologicky rychle zmenšovala a jejich slanost rostla. Vědci upozorňují, že současné oteplování zvyšuje odpařování a spolu s lidským odběrem vody prohlubuje zranitelnost jezera.

V chilské poušti Atacama objevili vědci část zubu vyhynulé kapybary rodu Cardiatherium, starou přibližně 8,8 milionu let. Jde o nejstarší známý doklad výskytu kapybar v Chile a o jeden z nejstarších nálezů těchto hlodavců vůbec. Fosilie spolu s pozůstatky sladkovodních ryb, gaviálů a rostlinnými mikrofosiliemi naznačuje, že jižní Atacama byla v pozdním miocénu vlhkou krajinou s trvalou sladkou vodou a bujnou vegetací. Nález zpochybňuje představu, že oblast zůstávala pouští desítky milionů let. Badatelé také uvažují, že se kapybary mohly šířit sítí mokřadů severně od And, nikoli přes vysoké a suché pohoří.

Grónský a antarktický ledový štít přišly od roku 1979 dohromady o více než 12 bilionů tun ledu, uvádí mezinárodní tým 58 vědců. Úbytek podle analýzy 42 průzkumů a dat z 27 satelitních misí zvýšil světovou hladinu moří přibližně o 31,4 milimetru. Zhruba 84 procent ztrát souvisí se zrychleným tokem ledovců do oceánu, který podporuje oteplování mořské vody, zatímco povrchové tání a změny sněžení tvoří zbytek. Tempo úbytku výrazně vzrostlo od 90. let; zdánlivé krátkodobé zlepšení v části Antarktidy vědci přisuzují mimořádnému sněžení. Výsledky mají zpřesnit odhady budoucího růstu hladiny moří.

Australští vědci zjistili, že růstové vrstvy ulit suchozemských hlemýžďů mohou zachycovat stopy extrémních srážek a cyklonů. Ulita se vytváří postupně z uhličitanu vápenatého a její chemické složení i rychlost růstu odrážejí podmínky, v nichž živočich žil. U hlemýždě Figuladra bayensis badatelé spojili období rychlého růstu s vydatnými dešti po cyklonech Marcia v roce 2015 a Debbie v roce 2017. Radiokarbonové stopy navíc umožnily určit stáří jednotlivých vrstev a délku života hlemýždě na zhruba 4,5 roku. Nálezy ulit v sedimentárních vrstvách by podle autorů mohly pomoci rekonstruovat extrémní počasí i z období před moderním meteorologickým měřením.