mozek

Analýza snímků magnetické rezonance u účastníků americké studie SPRINT naznačuje, že důslednější snižování systolického tlaku může zpomalit postup onemocnění drobných mozkových cév. Lidé s cílem tlaku pod 120 mmHg měli za zhruba čtyři roky o 16,9 % pomalejší zhoršování souhrnného ukazatele změn na MRI než skupina s cílem pod 140 mmHg. Pokles tlaku až o 10 mmHg byl spojen s o 21,2 % pomalejší progresí, zatímco snížení nejméně o 20 mmHg s rozdílem 39,4 %. Studie však neprokázala přímé snížení rizika mrtvice ani úbytku kognitivních funkcí a její závěry se nemusí vztahovat na lidi s diabetem, prodělanou mrtvicí či demencí.

Nová studie v podobě preprintu naznačuje, že neurony nepředávají informace jen časováním a četností elektrických impulsů, ale také jejich přesným tvarem. Při pokusech na dvou myších neuronech dokázal model strojového učení podle tvaru impulsu rozlišit typ elektrické stimulace s přesností 78,4 procenta. Změny tvaru navíc odrážely sílu a proměnlivost nedávných vstupů, v některých případech až půl sekundy před samotným impulsem. V záznamech z krysích mozků mělo 30 ze 40 neuronů více odlišných skupin tvarů signálu. Autoři však zatím neprokázali, že neurony tvar impulsů aktivně využívají ke komunikaci; výsledky také vycházejí z omezeného množství dat a čekají na odborné posouzení.

Dlouhodobá studie s opakovanými skeny více než tisícovky účastnic naznačuje, že během přechodu do menopauzy se může dočasně zastavit obvyklé věkem podmíněné zmenšování objemu mozkové kůry a šedé hmoty. Jde o odlišný vzorec než v pubertě a těhotenství, kdy se úbytek šedé hmoty naopak zrychluje v souvislosti s přestavbou mozku. Změny byly patrné i po zohlednění věku, hormonální léčby a počtu dětí. Autoři upozorňují, že studie neprokazuje příčinu a neměřila hladiny hormonů, takže souvislost s jejich poklesem zůstává hypotézou. Výsledky ukazují na dosud málo prozkoumanou plasticitu mozku během menopauzy.

Desetileté sledování 206 lidí naznačuje, že změny mozku u deprese nezávisí jen na samotné diagnóze, ale především na délce, opakování a celkové závažnosti onemocnění. Vyšší dlouhodobá zátěž depresí souvisela s rychlejším úbytkem šedé hmoty v hipokampu a dorzolaterální prefrontální kůře. U lidí s příznivějším průběhem deprese zůstávala struktura mozku relativně stabilní. Studie však nedokazuje, že depresivní potíže tyto změny přímo způsobují; roli mohou hrát i dřívější rozdíly v mozku, stres, zdraví, léčba či životní podmínky. Výsledky jsou omezené menším a málo různorodým vzorkem a vyžadují potvrzení ve větších studiích.

Nová teoretická studie naznačuje, proč mají červená, žlutá, zelená a modrá ve vnímání barev zvláštní postavení. Vědci z Kalifornské univerzity v Berkeley analyzovali více než 500 přírodních snímků a modelovali reakce tří typů lidských čípků. Zjistili, že barvy v přírodě nejsou rozloženy rovnoměrně a často se soustřeďují kolem červené, žlutozelené a modré. Mozek podle autorů tuto pestrou informaci úsporně kóduje pomocí protikladů červená–zelená, modrá–žlutá a černá–bílá. Hypotéza by mohla propojit klasickou teorii barev se známými mechanismy zraku, bude ji však nutné ověřit na lidech i v reálném prostředí.

Studie britských vědců naznačuje, že lidé s těžkou hluchotou od raného dětství vyčleňují více mozkových zdrojů na okraje zorného pole. Změny se projevily už v laterálním kolínkatém tělese thalamu, které přeposílá zrakové informace ze sítnice, i v primární zrakové kůře. Celkový objem těchto oblastí se mezi neslyšícími a slyšícími účastníky nelišil, lišilo se však rozložení jejich aktivity a povrchové reprezentace. Výsledek může souviset s tím, že zrak u neslyšících častěji funguje jako včasné varování před děním na periferii. Neznamená to však lepší vidění ve všech situacích: větší zastoupení periferie může být vykoupeno menší reprezentací centrálního zorného pole.

Španělská klinická studie sledovala 42 zdravých lidí středního věku, kteří po dobu tří měsíců denně jedli 35 gramů rajčatového protlaku. Účastníci dosáhli lepších výsledků v testech selektivní pozornosti a mírně se zlepšila i asociativní paměť. U menší skupiny 14 lidí skeny naznačily změny funkční konektivity velkých mozkových sítí, které mohou souviset s lykopenem a jeho antioxidačním působením. Výsledky jsou však předběžné: zobrazovací část byla malá, statisticky méně průkazná a studie nebyla zaslepená. Autoři proto zdůrazňují potřebu větších a dlouhodobějších výzkumů, které ověří klinický význam těchto změn.

Neurovědec Tom James navrhuje, že běžná představa rozhodování jako posloupnosti vjem–myšlení–čin nemusí odpovídat fungování mozku. Pocit zvažování možností a následná fyzická volba podle něj mohou vznikat souběžně ze stejné nervové aktivity, nikoli jako oddělené fáze. Rozhodnutí by tak mohlo být užitečným popisem výsledného chování, ale ne samostatným řídicím procesem v mozku. James přirovnává tuto zkratku k tvrzení, že „univerzita rozhodla“, ačkoli za výsledkem stojí řada konkrétních lidí a událostí. Studie nepřináší nové experimenty ani snímkování mozku; autor předkládá teoretický rámec, který by měl být dále ověřován v realističtějších podmínkách.

Přehled 96 odborných studií naznačuje, že hluboké krční mízní uzliny se s věkem zmenšují a lymfatické cévy mohou měnit svou strukturu. Tyto uzliny zřejmě přijímají tekutinu, odpadní látky i imunitní signály odváděné z mozku přes mozkové obaly. Pomalejší odtok by mohl souviset s hromaděním látek spojovaných s neurodegenerativními nemocemi, například amyloidu beta a fosforylovaného tau. Dosavadní důkazy však neprokazují, zda porucha odvodného systému stárnutí mozku způsobuje, nebo je jen jeho následkem. Vědci proto žádají dlouhodobé studie na lidech; výzkum zároveň zkoumá možnosti neinvazivní podpory lymfatického odtoku z oblasti krku.

Japonští vědci zjistili, že neurony v hypotalamu produkující orexin hrají u potkanů důležitou roli při snaze získat potravu jako odměnu. Jejich aktivita rostla před očekávanou odměnou a tím více, čím větší úsilí musela zvířata vynaložit. Umělé utlumení těchto neuronů vedlo k rychlejšímu vzdávání úkolů, zatímco jejich aktivace podporovala ochotu pracovat pro potravu. Výsledky naznačují, že orexin pomáhá převádět očekávání odměny do vytrvalého jednání, spíše než aby fungoval jako jednoduchý regulátor intenzity motivace. Závěry zatím platí pro potkany, ale mohou být podnětem pro budoucí výzkum poruch motivace, například deprese či závislostí, u lidí.