planety

Nová měření ukazují, že Jupiter je menší, než jsme odhadovali. Jeho rovníkový poloměr činí 71 488 kilometrů, což je o 4 kilometry méně než dříve uváděné údaje. Na pólech je také o 12 kilometrů nižší. Tyto změny umožňují vědcům lépe přizpůsobit modely vnitřní struktury Jupiteru k datům o gravitaci a atmosféře. Změny ve velikosti byly umožněny díky nové orbitě sondy Juno, která poskytla přesnější údaje pomocí metody radiové okultace. Předchozí měření byla založena na datech z Voyageru a Pioneeru ze 70. let, která nevzala v úvahu například vliv silných větrů na planetě.

Astronomové objevili hvězdu LHS 1903 s planetami v neobvyklém pořadí, což narušuje dosavadní vědecká očekávání. Ve Sluneční soustavě jsou vnitřní planety malé a skalnaté, zatímco vzdálenější jsou plynové obry. Nově objevený systém má na jedné straně skalnatou planetu, pak dvě plynové obry a nakonec opět skalnatou planetu, což je netypické. Tento objev naznačuje, že planety se mohly tvořit jeden po druhém a nejen najednou v protoplanetárním disku, jak se dosud předpokládalo. Tento systém zpochybňuje tradiční teorie o tvorbě planet a naznačuje možnost formace v prostředí s nedostatkem plynu.

Jupiter a Saturn, největší planety Sluneční soustavy, mají podobné složení a atmosférické podmínky, přesto se jejich polární bouře značně liší. Saturn má na obou pólech jednu obří bouři, zatímco Jupiter je obklopen menšími bouřemi kolem centrální velké bouře. Nový model dvou vědců naznačuje, že za rozdíly stojí způsob, jakým jsou bouře napojeny na vnitřní vrstvy planet. Jupiter umožňuje volnější růst bouří díky slabší stratifikaci, zatímco na Saturnu dochází k omezení vzájemným slučováním kvůli více zhuštěné vrstvě. Tyto objevy by mohly naznačovat složení a hustotu vnitřních vrstev obou planet, což by pomohlo lépe porozumět těmto plynným obrům.

Astronomové poprvé změřili hmotnost a vzdálenost planety, která nemá mateřskou hvězdu. Tento osamělý svět má přibližně pětinu hmotnosti Jupiteru a nachází se zhruba 9 785 světelných let od Země. Objev byl možný díky pozorování několika teleskopů na Zemi a Gaia Space Telescope. Technika, která byla použita, umožnila určit vzdálenost a hmotnost díky efektu gravitační čočky. Takové poznatky mohou pomoci v budoucím zkoumání dalších podobných planet po vypuštění teleskopu Nancy Grace Roman.

Protoplanetární disk IRAS 23077+6707, známý jako 'Drákulův chivito', byl důkladně prozkoumán teleskopem Hubble. Tento disk je největší, jaký kdy byl pozorován, a nachází se asi 1 000 světelných let od Země. Nové snímky ukazují jeho chaotickou strukturu a asymetrické rozložení materiálu. Disk je zvláštní tím, že materiál, z něhož se mohou tvořit planety, se rozprostírá neobvykle daleko a je nerovnoměrně rozložen. Výzkumníci předpokládají, že za těmito jevy stojí interakce s plynem a hvězdnými větry. Tento objev poskytuje unikátní pohled na formování planet a jejich prostředí.

Saturnův měsíc Titan již možná neobsahuje oceán pod povrchem, jak se dříve předpokládalo. Nová analýza dat z mise Cassini naznačuje, že vnitřek Titanu je spíše tvořen ledem a kaší než tekutou vodou. Přesto mohou existovat kapsy teplé vody cyklující mezi měsícovým jádrem a povrchem. Tato voda by mohla přinášet důležité minerály do uhlovodíkové kůry, což by mohlo podporovat základní formy života. Titan zůstává středem zájmu díky plánované misi NASA Dragonfly, která by měla odstartovat kolem roku 2028.

I když se Uran a Neptun označují jako 'ledoví obři', nová studie naznačuje, že jejich vnitřní složení může být spíše kamenité než převážně ledové. Výzkum provedený týmem z Curychu zpochybňuje tradiční rozdělení planet v naší sluneční soustavě. Navíc naznačuje, že v jejich nitru může probíhat konvekce, což by mohlo vysvětlit některé nejasnosti ohledně jejich magnetických polí. Tato zjištění kladou důraz na potřebu budoucích misí k těmto planetám pro hlubší pochopení. Momentálně jsou data nedostatečná k rozlišení mezi 'ledovými' a 'kamennými' giganty.

Mars, ačkoli mnohem menší než Jupiter a Venuše, má výrazný vliv na klimatické rytmy Země. Studie ukazuje, že Mars ovlivňuje tzv. Milankovičovy cykly, které jsou klíčové pro přechody mezi dobami ledovými. Počítačové simulace naznačují, že změny hmotnosti Marsu mohou prodlužovat a zesilovat tyto cykly. Zvláštní 2,4 miliony let trvající cyklus existuje díky gravitační rezonanci způsobené Marsem. Poznání těchto vlivů může pomoci při hodnocení obyvatelnosti exoplanet.

Před asi 4,5 miliardami let kolidovalo těleso velikosti Marsu, zvané Theia, s proto-Zemí, což vedlo ke vzniku naší Země a Měsíce. Poslední výzkum naznačuje, že Theia pocházela z vnitřní Sluneční soustavy, možná dokonce blíže ke Slunci než Země. Vědci porovnali izotopové poměry vzorků ze Země, Měsíce a meteoritů, což jim pomohlo zjistit, že Theia byla pravděpodobně 'sousedem' proto-Země. Izotopy z Theia se dosud neodpovídaly známým stavebním blokům Země, což naznačuje unikátní původ. Tato studie podtrhuje, že vznik Země a Měsíce byl výsledkem srážky těchto kosmických objektů.

S přibývajícím věkem se hvězdy rozpínají, což představuje hrozbu pro planety obíhající blízko svých hvězd. Nový výzkum publikovaný v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society ukazuje, že takové planety jsou ohroženy zničením. Data ze sondy TESS odhalila, že hvězdné stárnutí způsobuje, že planety pozvolna padají směrem k hvězdám a dochází k jejich zániku. Tento efekt je zvláště výrazný u planet s kratšími oběžnými dráhami. Výzkumný tým zjistil, že pravděpodobnost tohoto procesu se mění s vývojovým stádiem hvězd, přičemž nejrizikovější jsou planety obíhající kolem hvězd červených obrů. V budoucnu by mise PLATO mohla poskytnout další poznatky o tomto fenoménu.