archeologie

Analýza fosilie DNH 127 z naleziště Drimolen v Jihoafrické republice podporuje závěr, že Homo erectus žil v jižní Africe už před dvěma miliony let. Jde o zhruba 200 tisíc let dřívější datum, než se dříve předpokládalo, přičemž dosavadní důkazy vycházely hlavně z ostatků dítěte. Vědci prozkoumali 18 fosilií, z nichž 14 přiřadili druhu Paranthropus robustus. Ten ve stejné oblasti početně výrazně převyšoval Homo erectus, ale jeho vývojová větev později zanikla. Nálezy také ukazují proměny čelistí a zubů obou současně žijících homininů.

Vědci na základě fosilií z marockého naleziště Džebel Irhúd vytvořili digitální rekonstrukci obličeje člověka starého přibližně 315 000 let. Nález je považován za dosud nejstarší známé pozůstatky druhu Homo sapiens a posunul známou historii našeho druhu asi o 100 000 let do minulosti. Model vychází z digitálně složené lebky z ostatků více jedinců, nejde tedy o přesný portrét konkrétní osoby. Rekonstruovaná tvář působí překvapivě moderně, zároveň však má robustnější rysy a vystupující čelist. Barva pleti, vlasy a vousy jsou uměleckou interpretací, protože je z fosilií nelze spolehlivě určit.

Analýza 79 otisků prstů z 36 soch terakotové armády císaře Čchin Š'-chuanga zpochybňuje představu, že na jejich výrobě pracovali výhradně dospělí muži. Model založený na rozestupech papilárních linií odhadl podíl dospělých mužů na 45 procent, dospělých žen na 32,7 procenta a dětí mladších 15 let na 22,3 procenta. Otisky zůstaly v hlíně při tvarování, spojování dílů a připevňování výzdoby zhruba před 2 200 lety. Závěry odpovídají historickým záznamům o ženách a učních v dílnách dynastie Čchin, autoři však upozorňují na omezený vzorek z jediné části naleziště i nejistotu srovnávacích dat.

Vědci zkoumali pozůstatky neandertálce označovaného Shanidar A, který zemřel před zhruba 75 000 lety v oblasti dnešního iráckého Kurdistánu. Patnáctimilimetrový otvor v levé lopatce a okolní poškození kostí podle nich nejspíš způsobil bodný zásah dřevěným kopím. Zranění mohlo proniknout hrudníkem, poškodit plíce či velké cévy a vést k rychlé smrti. Nelze však spolehlivě určit, zda šlo o násilný útok, nebo o nehodu při lovu. Jiný zubní nález naznačuje, že Shanidar A dříve přežil těžké poranění obličeje a zřejmě se mu dostávalo péče ostatních neandertálců.

Archeologové v lokalitě Abric Romaní u Barcelony objevili 597 otisků dřevěných předmětů z neandertálského období. Třináct z nich jasně dokládá upravené nástroje a předměty pro každodenní použití, včetně palice, oštěpů, možných kopacích holí, trojnožky a konstrukčních kůlů pro přístřešky. Čtyři ohořelé kusy kůry mohly sloužit jako tácky či nádoby na jídlo. Samotné dřevo se nedochovalo, ale vápenaté usazeniny kolem něj vytvořily detailní negativní otisky, místy až na úrovni buněčné struktury. Soubor patří k nejrozsáhlejším dokladům toho, že neandertálci dřevo cíleně a všestranně zpracovávali.

Nová forenzní analýza lebek z pohřebišť u královských hrobek v Abydu přináší další důkazy o možných lidských obětech v raném starověkém Egyptě. Archeoložka Roselyn Campbellová zjistila potenciálně smrtelná poranění u 18 ze 46 dochovaných lebek. Nejčastější byly zlomeniny způsobené údery tupým, širokým předmětem, některé ostatky nesly i stopy po sečných či bodných zraněních. Pohřbení lidé byli zřejmě úředníci nebo řemeslníci spojení s královským dvorem a mohli být usmrceni po smrti panovníka, aby mu podle tehdejší víry sloužili v posmrtném životě. Výzkum se týká období první dynastie, zhruba let 3078 až 2900 př. n. l.

Vědci vytvořili a spálili modelové papyrové svitky, aby ověřili způsob čtení zuhelnatělých textů z římského Herculanea bez jejich rozvinutí. Ukázalo se, že písmo s příměsí olova při rentgenové tomografii výrazněji kontrastuje s ohořelým papyrem. Trojrozměrné snímky a upravený algoritmus pro virtuální rozbalování dokázaly rekonstruovat obsah zkušebních svitků. Přenosný přístroj by navíc mohl rychle vytipovat originální svitky obsahující olovo. Metoda může usnadnit zpřístupnění jediné dochované neporušené knihovny z antiky, jejíž svitky zavalil popel při erupci Vesuvu.

Archeologové při výstavbě Justičního paláce v bukovské části Ústí nad Labem odkryli přes 3 500 zvířecích kostí z doby ledové. Nálezy patří nejméně 20 mamutům srstnatým, ale také nosorožcům, koni, sobu a zajíci. Vedle kostí se objevily kamenné nástroje, stopy ohnišť, červený okr a přívěsek z mamutoviny. Řezné stopy na žebrech a možné části střel naznačují, že lidé na místě čerstvé mamutí mršiny zpracovávali a možná je opakovaně lovili. Radiokarbonové datování klade lokalitu přibližně do období před 28 800 až 25 600 lety, tedy do pozdního gravettienu. Podobně rozsáhlý soubor z tohoto období dosud nebyl v Čechách zaznamenán.

Nový výzkum naznačuje, že Meretneith z první egyptské dynastie nebyla pouze královnou či regentkou, ale mohla vládnout jako plnohodnotný král. Badatelé digitálně upravili otisky 13 hliněných zátek ze Sakkáry a objevili na nich její jméno v serechu, znaku vyhrazeném panovníkům. Její význam podporuje i královská hrobka v Abydu s množstvím pohřebních komor pro služebnictvo a dvořany. Podle autorů mohla nejprve spoluvládnout s králem Džerem a později být regentkou svého nezletilého syna Dena. Její postavení zůstává předmětem odborných debat, nové doklady však posilují možnost, že šlo o jednu z nejstarších doložených vládkyň v dějinách.

V rakouském Deinhamu u Dunaje bylo v štěrku objeveno 540 železných prutů či jejich částí o celkové hmotnosti zhruba jedné tuny. Archeologové je označili za polotovary určené k přepravě a následnému zpracování; jde o největší známý hromadný nález svého druhu v Evropě. Pruty dlouhé kolem 30 centimetrů mohou být staré nejméně 2 200 let, některé snad pocházejí už ze 4. století př. n. l. Náklad mohl stačit například na výrobu 500 mečů a svědčí o rozsáhlé výrobě i obchodu se železem v oblasti Dunaje ve 3. a 2. století př. n. l. Za nejpravděpodobnější vysvětlení uložení nálezu na dně se považuje ztroskotání lodi, i když její pozůstatky nebyly nalezeny.